Bakterie a viry u nás patří k nejčastějším původcům infekčních onemocnění. Mohou způsobovat jak banální infekce, tak i těžké, život ohrožující stavy. Jejich přenos se uskutečňuje buď přímo - kontaktem s nemocným, nebo nepřímo - kontaminovaným aerosolem, prachem, vodou, potravinami nebo neživými předměty.
Různé druhy infekcí mají velmi často podobné příznaky a někdy bývá těžké i pro lékaře určit jejich původce – zda je jím bakterie, nebo vir. A proč je toto odlišení tak důležitě? Právě podle původce se totiž stanovuje léčba. Existují však i takové infekce, jejichž příznaky jsou tak typické, že jejich původce se dá určit téměř s jistotou.
Bakterie dokážou přežít i v extrémních podmínkách
Bakterie jsou jednobuněčné, velmi odolné mikroorganismy, které jsou nejrozšířenějšími organismy na světě. Zdaleka ne všechny vyvolávají onemocnění. Ba právě naopak. Většina z nich je neškodná, nebo dokonce zdraví prospěšná. Jen lidský organismus obsahuje řádově biliony bakterií, jejichž hmotnost by po zvážení přesáhla jeden kilogram. Tyto bakterie plní nejrůznější, většinou zdraví prospěšné funkce (např. posilují přirozenou obranyschopnost). Jiné druhy bakterií se s úspěchem využívají i v různých odvětvích průmyslu (potravinářství – výroba mléčných výrobků, chemický průmysl aj.)
Bohužel existují i bakterie zdraví škodlivé, které způsobují řadu infekčních onemocnění. Patogenní bakterie můžeme rozdělit na obligátní, které nemoc způsobují vždy, a na oportunistické, které jsou běžnou součástí mikroflóry organismu a nemoc způsobují jen za určitých okolností (např. zlatý stafylokok vyvolávající úporné a špatně léčitelné infekce). Patogenní bakterie narušují hostitelský organismus buď zplodinami svého metabolismu, nebo mechanicky. Příznaky onemocnění jsou však často způsobeny též imunitní reakcí organismu.
K nejčastějším původcům bakteriálních infekcí u nás patří:
- STREPTOKOKY: způsobují například záněty hltanu, angíny, spálu, ale i záněty středouší, zápal plic, kožní infekce, infekce močových cest aj.
- STAFYLOKOKY: kožní infekce, infekce dýchacích cest (většinou po předchozím postižení jiným infekčním činitelem), záněty prsu u kojících žen, záněty kloubů, mohou způsobit i septické, život ohrožující stavy
- K dalším bakteriálním onemocněním patří například: tuberkulóza, cholera, záškrt, tetanus, černý kašel, syfilis, kapavka, mor, některé záněty mozkových blan, tyfus
Bakterie lze pozorovat přímo pod mikroskopem. Jejich velikost se pohybuje od několika desetin do desítek mikrometrů. Většina bakterií má na svém povrchu buněčnou stěnu a za příznivých podmínek se množí dělením. Některé mají schopnost sporulace, tedy vytváření zvláštních buněk, které dokážou přežít i v extrémních podmínkách (např. bakterie, která přenáší tetanus, dokáže přežít roky v půdě).
Bakteriální nákazy léčíme antibiotiky
Antibiotika působí selektivně, to znamená, že poškozují daný mikroorganismus, aniž by významně poškozovala zdraví pacienta. Antibiotika působí buď bakteriostaticky, tj. potlačují rozmnožování, nebo baktericidně, tj. zabíjejí příslušný bakteriální kmen.
Existuje mnoho druhů antibiotik. Dělí se například podle mechanismu působení na bakteriální buňku. Některá zabraňují tvorbě buněčné stěny, jiná syntéze bílkovin. Podle toho, zda působí jen na určitou skupinu bakterií nebo jich ničí více, se dělí na úzko- nebo široko- spektrá. Širokospektrá antibiotika však ničí i zdraví prospěšné bakterie, proto je vhodné antibiotickou léčbu doplňovat o probiotika.
K tomu, aby léčba antibiotiky fungovala, je nutné zjistit původce onemocnění a nasadit přípravek šitý na míru patogennímu původci. Dále je nutné antibiotika užívat s co největší přesností podle předepsaného dávkování a vždy doužívat celé balení. Lidé mají tendence s užíváním přestat, jakmile dojde ke zlepšení stavu. Bohužel v tom případě antibiotikum všechny bakterie nezničí a ty, které přežijí, si následně na dané antibiotikum vytvoří rezistenci. Taková onemocnění jsou potom zvlášť úporná a velmi obtížně se léčí.
Viry. Na cestě mezi živými a neživými organismy
Viry jsou mnohem menší než bakterie a nelze je pozorovat ani běžným mikroskopem. Viry nejsou totiž schopné samostatné existence. Virus sám o sobě buňkou není, nemá žádnou metabolickou aktivitu a ke svému životu i k množení potřebuje hostitelskou buňku. Cizopasí tedy uvnitř těla buněk a po napadení virem zpracovává hostitelská buňka genetickou informaci jako svoji vlastní. Viry nerostou, nemetabolizují a nemnoží se, ale jsou pomnožovány hostitelskou buňkou.
Nejčastější onemocnění způsobená viry:
- záněty horních cest dýchacích (nachlazení)
- chřipka
- průjmová onemocnění a záněty žaludku
- mononukleóza
- klíšťový zánět mozkových blan
- plané neštovice a pásový opar
- žloutenka
- zarděnky, spalničky, příušnice
- HIV syndrom, AIDS
- žlutá zimnice, ebola, horečka dengue (v tropických oblastech)
- vzteklina
Při napadení organismu virem dochází k replikaci viru uvnitř buněk. Viry mohou být buď cytopatogenní, to znamená, že hostitelská buňka se rozpadne, nebo necytopatogenní, kdy virus sice hostitelskou buňku nezničí, ale buňka je po napadení virem zlikvidována imunitním systémem. Někdy může imunitní reakcí hostitele dojít i k poškození celých tkání.
Viry způsobují velké množství významných infekčních chorob.
Na virové infekce antibiotika nepůsobí. Virové nákazy se většinou léčí pouze symptomaticky, tj. léčbou příznaků onemocnění, ale ne příčiny. Cílená protivirová léčba je možná jen u některých virů, navíc se musí podat brzy po propuknutí infekce a bývá velmi nákladná, takže antivirotika se užívají jen v přísně indikovaných případech. Mnohá virová onemocnění však bohužel stále vyléčit neumíme.
Nejúčinnější prevence proti bakteriím a virům? Očkování
Očkování využívá imunitní paměť, která je jednou z charakteristik specifické, získané imunity. Po setkání s cizorodou škodlivou látkou si imunitní systém tuto látku zapamatuje a při opakovaném setkání je jeho reakce rychlejší, cílenější a účinnější. Při očkování se do zdravého organismu záměrně vpraví mikroorganismus nebo jeho fragment za účelem vyvolat imunitní reakci, která bude zapamatována.
Očkovací látky (vakcíny) se liší podle druhu
- Oslabená (atenuovaná) vakcína obsahuje oslabené živé mikroorganismy, u kterých je schopnost vyvolat infekci výrazně oslabena. Tento typ vakcíny navozuje velmi dobrou imunitní odpověď, je však přísně kontraindikován u jedinců s oslabenou obranyschopností (spalničky, zarděnky, příušnice, dětská obrna, tuberkulóza, žlutá zimnice).
- Inaktivovaná vakcína obsahuje usmrcené patogeny. Je méně účinná a většinou je třeba podat s odstupem času dvě až tři dávky (hepatitida A).
- Toxoidová vakcína obsahuje bakteriální toxiny s potlačenou schopností vyvolat infekci, ale stimulující imunitní systém (tetanus).
- Subjednotková vakcína je charakteristická tím, že patogenní agens se usmrtí a separuje na jednotlivé fragmenty (hapatitida B).
- Modernější jsou vakcíny polysacharidové, konju- gované nebo rekombinantní tvořené na principu genetického inženýrství.
Očkování je vysoce účinné. Největším úspěchem byla celosvětová eradikace viru pravých neštovic. V Československu se od roku 1960 díky plošnému zavedení očkování proti dětské obrně nevyskytnul jediný případ této nemoci. Díky očkování došlo i k významnému snížení nemocí, jako jsou spalničky, záškrt, tetanus, tuberkulóza, zarděnky či příušnice.
